Operace "Black Hawke's Bay"

        Opět se Vám, drazí a milí, hlásíme ze stanice Nový Zéland, který se nachází v Polynésii, což jsem do teď nevěděl. To jen na úvod, že se taky vzděláváme :).

Banka + IRD

        Vzhledem k tomu, že jsem neschopen vyplnit a zařídit jakýkoli formulář, pomohla mi se vším má drahá polovička, ale bohužel pro Vás, vše proběhlo celkem hladce a nudně, takže na gynekologii jsem nemusel a ani do breku mi nebylo. Nejpozitivnější na všem se ovšem ukázalo, že když napíšete na žádost o IRD "urgent" - vyřídí Vám číslo cca do dvou pracovních dnů. Takže suma sumarum, já i zlatonka máme bankovní účet, kdyby nás chtěl třeba někdo zasponzorovat, napište nám na fb, IRD a platné working holiday víza (jediná chybka se stala při vyplňování, čímž jsem zestárnul za 14 dní na Zélandu o 5 let, protože na vízech mám datum narození 1983, ale tak nikdo si toho zatím nevšiml a navíc vypadám s fousama starší :D. 

Georgík

        Jak již psala Lucie Labudová (nyní 25 let, zadaná, bezdětná, krásná a moje) v předchozím příspěvku, dostali jsme kontakt z Johny Appleseed na kontraktora a směle jsme se proto vydali ho navštívit. Chlapík se s námi nemazal, vyplnili jsme smlouvy a slíbil nám nástup na pickování jablek na pondělí (tedy za 2 dny). V sobotu jsme se vypravili trochu si doplnit baterie (ne obrazně). Naštěstí měli v Napier mekdonaldu pochopení pro dva backpackery a nevadil jim spletenec nabíječek, rozboček a tak podobně. Během toho nám zavolal George (asi 70 letý houževnatý přísný Skot, který pracuje vždy sezonu na Zélandu a pak jede za svou o 30 let mladší manželkou do Thajska) z Johny Appleseed, který nám předtím dal kontakt na již zmíněného kontraktora a nekompromisně nám sdělil, že pro nás má lepší práci než pickování a máme se za ním zastavit v neděli ráno. Cítili jsme se trochu vykolejení neustálou změnou událostí, ale řekli jsme si ok. V neděli jsme dorazili k jeho domečku a podepsali smlouvy - o dolar víc než minimálka, tedy 16$ za hodinu (mimochodem, je docela zábavné, jak Vám téměř nikdy nikdo nedá kopii smlouvy). Po této schůzce jsme byli ještě zmatenější, protože jsme pořád vlastně tak nějak nepochopili, o jakou práci se jedná :). 

"This contract doesn't work for me"

         V pondělí jsme teda vstali v 5:00 a vyrazili do jablečného sadu. Bez zbytečných pokynů nebo vysvětlení nás Georgík rozdělil a poslal pracovat. Práce spočívala v rozbalování a upevňování reflektujících plachet pod jablečné stromy, čímž odrážející paprsky slunce zbarví do červena i spodní část ovoce. Konečně jsme pochopili, proč se nás boss předešlý den neustále ptal, jestli máme v pořádku kolena. Přibližně 10 hodin na čéškách Vás opravdu zocelí a když vysvitlo sluníčko, zpocení jsme si ověřili, že plachty paprsky odráží opravdu účinně. Nicméně i když to byla dřina, vcelku nás to bavilo a dokonce zde pracoval jeden Čech, s kterým jsme si sedli a tak vše ubíhalo celkem rychle. Jediné, co nás trochu děsilo, bylo, že Geoorgík asi viděl film Olověná vesta, protože jakoby z oka vypadl hlavní postavě seržanta. Křičel na každého ať pohne, že se to samo neudělá a po konci pauzy dokonce použil píšťalku a pískal, aby všichni hned přiběhli a dali se do práce. Ale i tuhle buzeraci jsme se rozhodli vydržet (přece jenom peníze i počet hodin se nám líbil, tak proč ne). Druhý den proběhl obdobně jako první a chvílemi jsme měli pocit, že se zlepšujeme. Proto nás docela překvapilo, když si nás nechal Georgík zavolat na konci směny a sdělil pouze svou větu, která se nám zaryla hluboko do mozků a používáme jí z humorem často a to: "This contract doesn't work for me" (tato smlouva mi nevyhovuje) - to bylo vše :) (takhle se přátelé ukončuje pracovní smlouva, žádný zbytečný povídání). Cítíli jsme se pod psa, to víte, první práce a vyhazov po dvou dnech, ale usmálo se na nás štěstí a zavolala nám jedna náborářka, ke které se dostalo naše číslo při objíždění baliček a nabídla nám práci - squash grading. jeli jsme se proto vyspat do freedom kempu a doufali v lepší zítřek. 

Truďák

        Ve středu v poledne jsme dojeli na místo určení asi 40 km od Hastings do společnosti Brownrigg Agriculture a po pohovoru s dvojicí mladých dam (jedna z nich zastávala post supervizorky a zároveň našeho bosse, často jsme se s ní potkávali na poli a jmenovala se Trudy, pracovně jsme jí tedy říkali Truďák) jsme podepsali smlouvu (15.50$ za hodinu) a světe div se, dali nám kopii. Pochopitelně jsme se radovali, že jsme nezůstali bez práce dlouhou dobu. Ubytovali jsme se ve Waipawa Rivers Edge Holiday Parku, což se ukázalo jako fajn nápad, protože jsme platili 80$ za týden, prostředí kolem vypadalo pěkně a navíc jsme objevili ohradu s alpakama.

Dýně

        Následujícího dne jsme pochopili, že fluktuace backpackerů je asi tak vysoká, že zaučení na práci se koná vždy až v praxi, protože nám jedna z minisupervizorek vysvětlila třídění dýní následovně: "Když je to limetkově zelený nebo je tam bílej flek, tak to vyhoď" a zbytek směny buď datlila na mobilu nebo koukala zasněně do hor. Po výlezu na harvester (vše probíhá přímo na poli, kde asi 10 lidí sbírá dýně a hází je na velký traktor, tam stojíme my a vyndaváme špatné kusy) jsme pochopili, že těch vad na dýních bude asi víc než dvě a tak jsme postupně během dnů získávali celkový obrázek, co vyhazovat a co ne.

        První dva týdny na dýních probíhali ve sledu práce, domů, osprchovat, uvařit a podívat se v kuchyňce na seriál :). Nevýhoda práce u Trůďáka spočívala v závislosti na počasí. Většinou jsme začínali kolem 7:30, ale často se stávalo, že jsme vstali a přečetli si sms, že se začíná o 2 hodiny později kvůli počasí a následně přišla další zpráva, že se začátek posouvá o další 2 hodiny, takže jsme nemohli nic moc dělat a jen jsme čekali, kdy už začnem třídit. Jako další nepříjemnost se ukázalo, že ten, kdo pracoval na místě u motoru harvestru, dostával plnou dávku výfukových plynů z výfuku a ještě k tomu neustálé popojíždění po zdejších štěrkových cestách a často i po poli způsobilo malou dirku v pravé přední pneumatice, na které se sice dalo jezdit, ale museli jsme dofukovat každý den vzduch. Celkově se to ovšem dalo vydržet, nikdo nás moc nebuzeroval a navíc jsme pracovali v moc hezkém prostředí (obklopovali nás pěkné kopečky). Třetí týden jsme ovšem dostali den volna, který jsme nechtěli, další den se nepracovalo kvůli počasí a třetí den se rozbil harvester, takže jsme makali jen 3 hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme si nastavili plán vydělat co nejvíc fifníků, rozhodli jsme se poohlédnout někde jinde, kde bychom nebyli tak závislí na počasí.

Během pobytu ve Waipawě jsme si užili dva nestereotypní dny, které popíšu podrobněji.

Ruahin Forest Reserve

        Využili jsme jeden den volna a vydali se do národního parku Ruahine (asi 40 km daleko). Dojezd po štěrkové cestě, vypadající jak ementál jsme se trochu strachovali o kolečka a prověřili jsme si všechny kosti v těle, protože tlumiče v našem autíčku už jaksi chybí, ale vše jsme nakonec zvládli a ze tří možných tracků jsme si odvážně vybrali adventure part, což měla být ta nejtěžší cesta. Užívali jsme si první den v nedotčené přírodě, rozhýbali ztuhlé údy a hlavně jsme konečně taky navštívili přírodní les, protože do této doby jsme na Zélandu viděli pouze v řadách vysázené stromy. Po celou dobu chůze jsme nepotkali živáčka, což bylo přesně to, co jsme si přáli a výprava to byla vskutku povedená - úzká cestička, volně se pohybující ovečky, krásná příroda, dva přechody přes říčku, kde jsme si zchladili rozpálená chodidla, krásný výhled a v neposlední řadě opravdu obtížné výstupy a sestupy zdejších kopců. Bohužel se nám nepodařilo dorazit k chaloupce, kterou jsme si vytyčili jako cíl, ale možná je to dobře, protože při příchodu k autu jsme měli opravdu dost.

Narozeniny a výročí

        Vzhledem k tomu, že mám narozeniny 29.3., Lucie 4.4. a výročí máme 30.3., rozhodli jsme se k jednomu oslavnému dnu. Kvůli nedostatku financí jsme si ani nepředávali dárky, ale alespoň jsme si uplácali dort s malinama a čokoládou, který byl opravdu prvotřídní. Nějakou záhadou se po jeho ukuchtění začali slézat lidi do kuchyňky a protože nejsme sobci, každému jsme dali ochutnat. Ještě by se hodilo dodat, že jsme v kempu narazili na jeden pár z Francie (Vincent a Axelle), s kterým jsme si celkem sedli, zjistili, že také pracují na dýních a tak jsme si měli aspoň s kým povídat.

Crasborn + Ubytování

        Vzhledem k událostem popsaným výše jsme se rozhodli objet opět baličky jablek v Hastings a poptat se na práci. První pokus nevyšel, ale hned na druhém místě se zadařilo a to i přesto, že před recepcí visel nápis 'nenajímáme'. Má nejdražší polovička mě totiž přemluvila se i tak zeptat a dostali jsme nabídku pracovat dvanáctihodinové noční směny šest dní v týdnu a po krátké poradě jsme se rozhodli, že to je přesně to, co hledáme. Trůďákovi jsme sdělili, že končíme a oddělali si poslední den na dýních. První směna probíhala standardně - žádné dlouhé zdržování vysvětlováním, prostě tohle a tohle vyhazujte, toť vše. Nějak jsme to zvládli a protože jsme neměli kde spát, využili jsme nedaleké odpočívadlo a naštěstí nedostali pokutu. 

      Odpoledne jsme obvolali pár nabídek na ubytko a nějaká paní nás pozvala na prohlídku, Když jsme uviděli obtloustlou a podle mluvy mírně narušenou 'dámu', vyměnili jsme si s Lucií nedůvěřivé pohledy a to jsme ještě netušili, co nás čeká uvnitř. Celkově se dá říct, že domek i prostory odpovídali našim představám, ale vše ostatní se zdálo, jak po výbuchu jaderné elektrárny. V kuchyni hromada nádobí a všude spoustu krámů a bordelu. Protože jsme opravdu neměli kde jinde zůstat a Panda (domovnice se jmenuje Wendy, ale vzhledem k tomu, že já i Lucynda máme mou sestru stejného jména opravdu rádi, dali jsme jí jméno Panda) neměla místo uvnitř domku, domluvili jsme se, že budeme spát před barákem v autě a budeme platit 80$ týdně. Po jednom dni jsme si uvědomili, že takhle to nepůjde, protože kvůli hluku všech lidí z domku během dne, se nedá vůbec spát. Panda vymyslela řešení a úplně v klidu vystěhovala jednoho z nájemníků z nejlepšího pokoje do ložnice a řekla, že za 120$ na osobu za týden, může být tento pokoj náš.

        Kdybych to měl zhodnotit za měsíc a půl, co tu stále bydlíme, pokoj máme opravdu super - postel fajn, komůrka na jídlo, dveře na zahrádku, kde můžu kouřit, krásná komoda a stolek na notebook s wifinou. Občas je to trochu na nervy s Pandou a bordelem ve zbytku domu, ale celkově se mi tu líbí (zvlášť když jsme nakonec vyjednali nájem 85$ na osobu za týden).

Packhouse

        Vzhledem k tomu, že v Crasbornu pracujeme už cca měsíc a půl, získali jsme určitý náhled na chod věcí a lidí, který Vám teď trochu přiblížím (kdyby to někoho nudilo, nechť to přeskočí).

• jablka jsou přivezena z chladičky a následně prochází vodní lázní, kde se očistí všechny nečistoty a navíc na mokrém ovoci jsou více patrné vady
• Z vodní lázně najíždí pozvolna na automatický pás a pokračují na první kontrolní bod
• grading (třídění) - zde se provádí ruční probrání jablek, které mají evidentní poškození nebo vadu, pracuje zde má milá rozmilá a patří k těm nejlepším :)
• grading in packing line (třídění a vkládání jablek do kartónů) - z gradingu pokračují jablka na pásu dále a podle velikosti se strojově roztřídí na 30 menších pásů, na jednom z nich pracuju já, správný postup je přetřídit každé jablko a umístit ho nejčervenější částí nahoru a v jednom směru na karton, upřímně se to nedá takto stíhat téměř nikdy, protože pás jede kolikrát tak rychle, že jste rádi, že Vám jablka nepopadají na zem
• Boxing (vložení kartůnů do krabic) - z mého pohledu nejjednodušší práce, prostě se kartony nahážou do krabic, prdne se na vrch víko a pošle se to dál :)
• Stacking (naskládání krabic na paletu) - krabice přijedou na dalších pásech do zadní části haly, kde se naskládají na palety a ty pak vozíkama odvezou do skladu, případně kamionu
• Repacking (překontrolování krabic) - při kontrole kvality krabic se velmi často zjistí, že je zde příliš mnoho vad, tudíž se musí celá várka překontrolovat

Kysna, Rozštěp, Sádlokarton a další

        Celkově se dá říct, že obyvatelé Zélandu se dají rozdělit na několik, velmi se lišících, skupin lidí - Kiwáci (velmi podobní s anglánama), Maoři (novozélandští Romové), backpackři (směska všeho možného z celého světa), Ostrovani z oceánie (jsou z úplně jiného těsta než my, ale jsou to strašně pozitivní a milí lidé) a Asiati (všeho druhu, ale u nás v packhousu jsou převážně Filipínci). V našem packhousu máme od každé směsky trochu a dá se říct, že u Kiwáků a Maorů je vlastně jedno, co dělají, protože je stejně nikdo nikdy nevyhodí - jsou to prostě místňáci a mají ve všem výhody. Vzhledem k tomu, že je těžké si zapamatovat jména asi 60 lidí, kteří s námi pracují, tak jsme si vymysleli pro každého přezdívku viz ukázka v nadpisu. Několikrát jsme se s nimi dostali do slovní přestřelky, protože často nedělají vůbec nic a nepomůžou, ani když je na tom některý pás opravdu nejhůř. Trochu jsme nepochopili filosofii našeho majitele, protože ten na nás apeluje, abychom vše třídili pořádně, ale průměrný počet jablek, co máme zkontrolovat, je asi 55 za minutu, takže to absolutně není možné stihnout a následně se přerozdělují lidi na repacking, čímž už se to stíhat nedá vůbec. Ale tak asi jim to nějak funguje :).

        Mě se podařilo trochu rozvířit vody, když jsem se dostal do fyzického kontaktu s jednou z těch nejhorších Maorek (cpala se ke kartónu, kterej jsem plnil já, nabourala do mě a já jí odstrčil), čímž jsem si zasloužil pozvánku do 'ředitelny' a pohrůžku, že bych mohl být vyhozen, případně i zatčen za napadení. Naštěstí nic z toho nenastalo, protože podle naší supervizorky já opravdu pracuju narozdíl od mého konfliktního protějšku (veřejně jsem dostal napomenutí - soukromě jsem byl ujištěn, že o nic nejde). Abych jen nekritizoval, je tu pár lidí, kteří jsou v pohodě - Chilani (Waldemar a Carlos), jedna Maorka (Hosha), Brazilka (Manuela), filipínští supervizoři (všichni jsou na nás hodní a někdy je i svezem domů:)) a hlavně jeden Slovinec (Gregor), s kterým jsme si sedli dokonale. Na práci jsme si celkově celkem zvykli a hlavně to solí slušný money, takže se dá vydržet i to, že vlastně nemáme život :).

        Te Mata Peak

        Dovolili jsme si za měsíc a půl tři výlety. Jeden z nich byl na Te Mata Peak, což je takovej kopeček, asi 10 km od našeho bydliště - asi nemá cenu tady k tomu něco dlouhosáhle psát, celkově fajn procházka.

Ocean Beach

        Chtěli jsme si ještě užít trochu tepla a tak jsme vyrazili na místní pláž, asi 20 km daleko. Jen tak jsme se bosy procházeli v písečku, poslouchali vlny a povídali si, protože ani na to není moc času přes týden :).¨

Cape Kidneppers

        Poslední a nejvydařenější výlet na Zélandu do teď. Touhu se projít na zdejší mys se mi líbil už asi tři týdny před jeho podniknutím, ale vzhledem k tomu, že cestu lze projít pouze při odlivu a hlavně kvůli našemu nedostatku volného času, jsme si museli počkat na správnou chvíli. Vyhledali jsme si ideální nedělní rozptyl přílivu a odlivu (6 hodin), který se každý den neustále mění a my měli to štěstí si užít 16 km (8 tam a 8 zpět) chůze bosky po písečném pobřeží - mořem z jedné strany a vysokými skalami z té druhé. Cestou jsme se slunili, obdivovali mořské ptáky a hezké výhledy. Celkově bych ohodnotil výlet, i bez posledního překvapení, jako skvělý. Jako bombónek na dortu jsme ovšem téměř u mysu skoro nakopli tuleně, který se pouze otočil na zádech zařval až jsme ucukli a pokračoval v odpočinku. Krása a jednoduše krása - nakonec jsme napočítali asi 30 cvalíků, kteří buď lovili rybičky, váleli se na šutrech a nebo se pošťuchovali :). Cestou zpět jsme si o nich povídali a sledovali západ slunce.

Závěr

        Chci se omluvit své rodině, Lucčině rodině i Lucii samotné, že jsem nebyl schopen dokončit tento příspěvek dříve, ale bohužel jsem v sobě našel vždy jen tolik energie na jednu kapitolu. Jen připíšu zajímavosti - za dva měsíce v packhousu jsme odpracovali něco kolem 520 hodin, což je docela slušné číslo, přetřídili každý cca 1 500 000 kusů jablek, což je číslo děsivé :). Začíná slušně přituhovat, takže doufáme, že nezmrzneme. To zjistíte po přidání dalšího příspěvku, který píše Lucie. Už se strašně těšíme na cestování, ale musíme vydržet celou zimu, tak nám držte palce a práci zdar !!!

:-*

Autor: Ajax