Usínáme a auto se začíná hrozně kejvat. Jako má běžná reakce: "Martine, co děláš? Nech tohooooo!!!!" "Já nic nedělam." Tak vykouknu z auta a říkám si, co s tim autem sakra je??!!! Martin ale v klidu odpoví: No je to zemětřesení..
Tak jsme pozorovali blikající lampy, klinkající se stožáry a užívali se tento nevšední zážitek. Zanedlouho přiběhl majitel kempu a upozornil nás, že pokud začnou houkat sirény, máme si zajet na hlavní silnici na kopci, aby nás nespláchla tsunami. Noc ale byla klidná, až na několik dalších otřesů, které byly následkem doznívání zemětřesení.
Naměřeno bylo kolem 7. stupně zemětřesení i v našem místě, ale naštěstí bez nehod.
Druhý den jsme vyrazili do národního parku Abel Tasman. Naplánovali jsme si 3-denní okružní trek vedoucí po plážích se zlatavým pískem a dále náročnější stezkou pralesem ve vnitrozemí. Měli jsme trochu problém se dostat k začátku treku Totaranui, protože silnice byla plná popadaných kamenů a sesunutého vápencového písku ze zemětřesení, ale naštěstí před námi jela úklidová četa.
1. den treku byl dost pohodový po útulných plážičkách, cestou jsme se opalovali a skákali do vln jak blázni. Po 10 km jsme si postavili stan ve Whariwharangi kempu
2. den jsme došli zpět k autu jinou stezkou, odložili jsme stan a vyrazili na chatku Awapoto. Cesta pralesem byla docela náročná, belhali jsme se do strmého kopce 13 km a ke konci nám začalo i krápat, za to byla i víc dobrodružnější. Když jsme dorazili do chaloupky, zatopili jsme si v kamnech a povídali si se spolu obyvateli z Německa a Francie. Byla to chaloupka na kopci uprostřed hlubokého lesa, v mlze, lilo jako z konve a papoušci Kea létali sem a tam a křičeli na sebe. Taková pohoda to byla. Další den jsme jen slezli kopec a vyrazili autem více na jih.
Celý Jižní ostrov je protkán zlatokopeckými vesničkami, a proto jsme se rozhodli jednu navštívit. Volba padla na Lyell, osadu směrem na Westport, tedy západní pobřeží. Udělali jsme si tam menší procházku krásným lesíkem a prohlédli si historický důlní stroj. Martin se snažil najít v řece zlatou nugetu, bohužel se mu podařilo vytěžit jen zlatý střípek. Rád by tam zůstal celý den, ale museli jsme jet dál.
Téměř s posledním litrem benzínu jsme dojeli do Westportu a nakoupili zásoby. U tohoto města je malý poloostrůvek Cape Foulwind známý kolonií tuleňů, takže jsme se jeli pokochat. Tentokrát ještě nadšeně než jsme byli z celého Jižního ostrova přetuleňováni.
Jako další zastávku jsme zvolili Fox River Cave, tedy jeskyně u řeky Fox. Skála, která se tyčila po celou dobu naší cesty k jeskyni, připomínala ztracený svět. Jeskyně byla ale uzavřená, protože se před vchodem utrhl kus skály a hrozil další sesuv.
Zklamaní jsme se vydali k dalšímu, tentokrát velmi turistickému místu Punakaiki pancakes. Skály připomínají palačinky vyskládané na sebe a tím lákají zdejší většinu autobusových výprav. Přeloženo jako tisíc Číňanů s tablety, mobily, Iphony, pobíhajících po skalách.
Dále jsme projeli větším městem Greymouth a razili si to směr Arthur´s Pass - národní park. Takhle příroda nás prostě nadchla. Obklopovaly nás holé hory ze všech stran a široko daleko nebylo nic jiného. Naše Estima se trochu zapotila do táhlýho krpálu, ale i přesto jela rychleji než náš zesnulý Nisan Serena. Na odpočívadle nás dá se říct i obtěžovali papoušci Kea, jelikož se nám snažili vlézt do auta a ukrást něco k snědku. (Ve zprávách jste si mohli nedávno o těchto papoušcích přečíst, že na turistickém místě Milford Sound přemisťují dopravní kužely před tunelem, aby je mohli turisti z auta krmit.)
Ve vesnici Arthur´s pass, která je snad jediná větší základna celého národního parku, jsme podnikli pár výletů. Nejdříve jsme se vyšli podívat na vodopád Devils Punchbowl a pak si udělali procházku po hřebenu hory a údolím za mrholejícího počasí. Bylo to tam nádherný. Zhodnotili jsme, že Abel Tasman, ač je to jeden z nejnavštěvovanějších národních parků má co dohánět.
Na večer jsme měli na vybranou ze 4 kempů zadarmo. Rozhodli jsme se bohužel ale i bohudík pro Hawdon Shelter kemp, který vybočoval z hlavní silnice asi 6 km po velmi náročné kamenité cestě s obrovskými dírami. Když jsme se ale dokodrcali k místu, ocitli jsme se v téměř nedotčené divoké přírodě, sami. Tuto atmosferickou chvíli mimo civilizaci můžou zkazit jen mraky sandflies (otravné mušky pijící krev). Na to Martin vymyslel básničku:
Žerou mě kur*ičky
všude kolem,
proto mám nožičky
jako Golem.
K dispozici tu bylo i wc a přístřešek s krbem, což je dost přidaná hodnota, jelikož ve většině kempech zdarma je jen wc. Zapálili jsme tedy v krbu a kouřem tyhle potvůrky vyhnali.
Druhý den jsme měli napilno. Ráno jsme chtěli vylézt na kopec, abychom se pokochali výhledem. Cesta do kopce byla ale nečekaně prudká a únavně dlouhá, takže jsme se spokojili s podvrškem a napápli se konzervou fazolí.
Na odpoledne jsme měli naplánovanou jeskyni Cave Stream, která byla dlouhá 594 m. S sebou jsme si vzali jednu baterku + jednu náhradní, ale taky naivně mobil, peněženku a elektronické cigáro. To jsem po celou dobu (45 min) měla v igelitovým sáčku v podprsence jak blb. Hned u vchodu do jeskyně jsme se museli ponořit po prsa do ledové vody. Někdy jsme ji měli po lýtka, jindy po pás. Čekalo nás několik menších vodopádku, které jsme museli vylézt a jelikož jsme šli proti proudu (což bylo i doporučeno), párkrát jsme se u toho i zapotili.
V jeden moment jsem Martina musela i tlačit, aby ten svůj zadek vynesl nahoru :D On mi pak poskytl protislužbu. Byl to ale nejtěžší vodopád vůbec, a to jsme si i říkali, že se budeme muset možná vrátit, i když to bylo skoro u konce. Celou dobu jsem měla sevřené hrdlo a klepala kosu. Ale taky jsem se uklidňovala pořád: Šly to i děti, šly to i děti, šly to i děti. Ty jsme potkali hned k začátku, ale šli to po proudu, v neoprenech, přilbách s průvodci. Vylezli jsme živí a zdraví z jeskyně a přečetli si informaci, že dva lidé tam kdysi zemřeli.
Další zastávka Limestone Rocks, neboli seskupení vápencových skal, byla příjemnou tečkou na konci dne. Člověk se tam vyblbne jak malej, prolejzá skalama, otvorama a leze po vrcholkách.
Pak jsme pokračovali přes vesničku Springfield, kde jsme se prostě museli vyfotit z donutem, a dále více na východ, jižněji..
Ve městě Geraldine jsme si pochutnali na výborném burgeru, z farmářských surovin a domácky vyrobenou bulkou a hranolkami.
Další část cestování vám popíše později Martin :)
