Nové zítřky

     

        Velký dík patří celé mé rodince a kamarádům, kteří mě podporovali a pomáhali celé dva měsíce v Čechách. Co se nesmělo stát se stalo a já budu stále vzpomínat a myslet na svou nejskvělejší maminku na světě! <3

        Po mém smutném pobytu v ČR jsem se strašně těšila za Funíčkem na Zéland! Obávala jsem se akorát dlouhého letu, který trval dohromady s přestupy 45 hodin. První přestup v Londýně proběhl hladce, následoval 12 hodinový let do čínského města Hong Kong, kde jsem měla 9 hodin čas. Rozhodla jsem se tedy, že se pojedu podívat do centra.
     
        "Do centra jedu vlakem 30 minut a vystupuju bohužel až na další zastávce než jsem plánovala. Ale i tak nelituju a ujišťuju se, že si užiju ruch velkoměsta, kde mimochodem žije 7 milionů lidí. Mám akorát trochu strach, že se tam ztratím, přece jenom jsem sama ještě nikdy necestovala a orientační smysl jsem většinou přenechávala svým partnerům. Vystupuju ze spleti mrakodrapů a snažím se zapamatovat místo, kde za 5 hodin znovu nastoupím do vlaku. Beru mapu ve stánku, projdu food market, chrám, nábřeží, fotím, zkouším najít Soho uličku, ale zatraceně se mi to nevede.
          Je takový dusno a horko, všechno se na mě lepí, chybí mi kyslík, slunce se přes ten smog nemá šanci prodrat. Můj plán byl hlavně vyzkoušet nějaké tradiční čínské jídlo (teda né že bychom nevyzkoušeli už něco s Martinem v Taipei, ale i tak mě to zajímalo). Nemám vůbec hlad, ale po delším průzkumu restaurací a jejich nabídek zapadávám do jedné putyky. Jsou zde jenom místní, což se mi líbí, alespoň to bude zcela tradiční jídlo. Objednávám si rýžové nudle s rybími a krevetími koulemi. Číšníci neumí vůbec anglicky, když se teda zeptám, jestli můžu platit kartou, pani mi podává vidličku. Koule mě moc neuchvacujou a když dojídám, přecházím k pultu s placením a ukazuji na kartu. Paní říká nene nebereme, ale za rohem je bankomat. Jdu si teda vybrat, ale ani po třetím pokusu mi bankomat nedává peníze. Najednou mě polije horko, co mám teď dělat? Nenapadá mě nic jiného než prostě odejít. Je mi to tak blbý a mám strach, že za mnou půjdou, tak se rozbíhám rychle pryč. Ztrácím se v uličkách a nemůžu najít orientační bod, odkud se dostanu vlak. Po nějaké době konečně přicházím na nádraží."

        Na letišti jsem nalezla do letadla a už jsme vyráželi na dráhu, když v tom pilot oznámil, že cítí divnej smrad z motoru a že letadlo radši nechá zkontrolovat. V motoru zjistili nějakou vadu, tak nám vyměnili letadlo a měli jsme 3 hodiny zpoždění. Celý let jsem pak byla nervózní, abych stihla let z Aucklandu do Wellingtonu. Musela jsem projít delší imigrační kontrolou  a nějakou tu štreku ještě ujít na domácí letiště. Tam jsem přišla téměř před koncem uzavřením check-inu a oddychla si, že už to mám téměř vše za s sebou. Po příletu do Wellingtonu následovala děsivá cesta s Morrise do Martinborough, jak už Martin popsal. Napadaly mě ty nejhorší scénáře a modlila jsem se, abychom už konečně dojeli.

        V Martinborough jsme zůstali s Martinem dvě noci a poté vyrazili do Wellingtonu naším autíčkem. Město jsme si prohlídli, prošli jsme jedno menší muzeum a pak obrovské muzeum Te Papa, kde jsme si zažili celkem směšnou ukázku zemětřesení, dozvěděli se něco o přírodě na Novém Zélandu, o Maorech a o účasti Kiwáků ve 2. světové válce.

Wellington

Po kulturním naplnění jsme zašli na jídlo do indické restaurace a Martin si koupil náplně do elektronický cigarety. Potom jsme se uhnízdili na parkovišti u trajektu, s kterým nás čekala plavba druhý den ráno.

 Dorazili jsme do Pictonu, přístavního městečka jižního ostrova. Městečko se nám velmi zalíbilo, prošli jsme si menší trek u pláže a vyrazili jsme hledat práci směr město Nelson. Nelson nás velmi příjemně překvapil, druhé město s trochou duše. Prošli jsme celé centrum s životopisy v ruce a ptali se na práci. Bohužel byl ale výsledek docela chudý, a tak jsme prolezli internet a odpověděli na pár inzerátů. Ozvali se nám z továrny na mušle a pozvali nás na pohovor. V rámci pohovoru byl i test na drogy.

Picton

Martin vaří dobrotu

Nelson

        Firma Sanford nás s nadšením přijala a absolvovali jsme 3 hodinovou prezentaci a školení o bezpečnosti a celkovém procesu v továrně. Práce nám začala až v pondělí, a tak jsme si vyplnili zbývající dny výlety.

vrak lodi z 19. století

        V pátek 30.9. jsme slavili naše výročí 1,5 roku a tak jsme se vydali na Snout trek na poloostrov u Pictonu. Celkový trek byl dlouhý 12 km. Cesta byla dost kopcovitá a vrcholila u místa, kde jsme pozorovali hrající si tuleně v moři, plachetnice, ježky, malý kraby a hvězdice. Vykoupali jsme se v ledové vodě a nasbírali jsme si plno zelených mušlí, které jsou typickou pochoutkou na Novém Zélandu. Po návratu k autu jsme mušle očistili a uvařili s trochou vody v hrnci s rajčaty, česnek a tymiánem. Ani jsme to nečekali, ale mušle se nám povedli téměř na výbornou a Martin si spokojeně papkal. Mušle byly nezvykle velké a věřte nebo ne, podobaly se vagíně, a tak jsem trochu s odporem snědla pouze dva kusy. Večer jsme dojeli do free campu nedaleko Pictonu a dobře se pobavali s párem Čechů.

     
        O víkendu jsme nakoupili zásoby jídla a přesunuli se do vesničky Havelock, kde začíná naše další pracovní éra.

Havelock

        Továrna leží u bahnitého pobřeží u přístavu. Ubytovali jsme se u 5 minut vzdáleného kempu a tak jsme nadšeni, že můžeme chodit do práce pěšky. Kemp nás stojí 67 dolarů na osobu na týden - spaní v autě, zatím nejlevnější ubytko za celých 8 měsíců na Zélandu.

továrna na mušle

kemp

        V práci jsem byla přidělena do packing area, má náplň práce je: balení pytlíků mušlí do krabiček, dávání krabiček do velkých krabic, vážení, třídění masa (pouze vnitřků mušlí). Jelikož je pravidlo, že partneři nemohou být spolu ve stejném oddělení, Martin byl zvolen na pozici Cleaner. Jeho hlavní náplní je udržovat čistotu v grading area (třídění mušlí), vyhazovat bordel, umývat pásy a ve zbytku pracovní doby pomáhá s tříděním mušlí. Začíná pracovat o 15 minut dříve a končí o 30 minut dříve než já. Pracovní dobu máme od pondělí do pátku od 16:30 do 2:30.  Martin se dost naběhá za celou směnu, já udělám v práci maximálně tak 10 kroků. Práce nás nebaví, ale vydržíme tam nějakou tu chvíli.

        Zkamarádili jsme tu se čtveřicí taky nově začínajících backpackerů. S dvěmi Němkami a párem z Francie, kteří s námi bydlí v kempu.
        Máme za sebou první týden a vidíme to tak na 1 - 2 měsíce. Dneska jsme si zašli na fish and chips a vyšlápli trek na místní vodopád, zatím jeden z nejhezčích treků na Zélandu! Několikrát jsme se vysekali, jelikož to byl dost nezpevněný povrch a chvílemi to připomínalo spíš lezení než chození. Martin jednou zahučel do potoka a ani u toho nevyjekl, jak se snažil zkoordinovat tělo a dopadnout bez zranění :D

        Mějte se hezky a posíláme s Myšáčkem ( :D ) pozdrav z fronty!

PS: Omlouvám se, že tento příspěvek není napsaný zábavně, ale v momentální situaci na to nemám moc energie. Snad to vykompenzují fotografie :)