Bonusový příspěvek na blog

Následující příběh je založen na základě pravdivých událostí, které se udály v Martinborough - stát Nový Zéland - v zimě roku 2016.

        Příjezd do Martinborough nás naplňuje novou nadějí na lepší zítřky. Uklidňuje nás pocit, že vše zlé a nevydařené se nás už pustilo a následovat bude nový příběh s novým autíčkem, znovu vydělaným balíkem peněz a poté vysněným cestováním po jižním ostrově. Dokonce ani lehký deštík a zbývajících 50 dolarů na účtě nás nemůže rozhodit a tak parkujeme na adrese, kde se máme sejít s místní supervizorkou Luckou z Čech.

        Uvítá nás asi třicetiletá paní, na které se nám už od telefonického hovoru něco nezdá. Pro mě je to nicméně krásný pocit slyšet zase češtinu a to ještě netuším, že vedle našeho nového bydliště, které sdílíme s dívkou z Vietnamu, bydlí pětice dalších Čechů. Lucie už tak nadšená není. Radši by trénovala angličtinu, což chápu. Je nám sděleno, že den nato začneme s prunningem (vytrhávání a navazování větviček na vinici) a smlouvu podepíšeme až později, protože se jaksi nestihla vytisknout. Ubytováváme se, prohodíme pár slov s Lin (Vietnamka) a já skáču radostí, když se dozvídám, že můžeme používat velmi slušně vypadající ohřívač - teplo zaručeno.

        Druhý den nás čeká zaučení. Pochopit princip práce vysvětlený česky je značně jednodušší než v angličtině, ovšem já bych si teda představoval o level obsáhlejší intro (pochopil jsem vše potřebné až asi tak dvacet dní po začátku). Zvládáme 150 stromků ve dvou, což je teda opravdu bída, ale každý nás uklidňuje, že to tak je normální a časem určitě zrychlíme (minimum je 300 stromků na jednu osobu, jinak riskujete vyhazov).

        Tři dny pracujeme, jak to jen jde a stále je to docela bída. Seznamujeme se s pěticí Čechů a neoficiálně se dozvídáme, že nikdo z pracovníků minimální počet stromků nedělá, protože je to buď nemožné a nebo naprosto zbytečné, protože i když uděláte méně, tak vám zbývající peníze do minimální mzdy musí zaměstnavatel ze zákona doplatit, tak proč se dřít jak debil.

        Čtvrtý den se dá označit za černý čtvrtek!!! Nechci tu vysvětlovat okolnosti, ale s jistotou se dá říct, že naše vize lepších zítřků se dokonale rozpadá.

Zůstávám na Zélandu sám.

        Hlava se mi začíná plnit všemi možnými myšlenkami a sám zahalený peřinami nemůžu usnout. Moje společnice Lin v baráčku věčně poslouchá hudbu zabalená ve spacáku nebo se směje u nějakého seriálu na tabletu. Naše komunikace se omezuje na "nevadí" a "dík". Utvrzuju se, že všechno bude v pořádku a s Lucií se nám za čas podaří najet zpátky na šťastnou zélandskou kolej. Nemám řidičák, takže se domlouvám s Františkem (dále jen Frank) z vedlejšího baráku, že budeme jezdit do práce spolu a abych nějak zastavil záplavu toku myšlenek, stahuju si do mobilu hru Deck Heroes. U ní strávím celou noc.

        Prunning je speciální tím, že sice plně zaměstnáváte ruce, ale hlavu máte bez práce, tudíž mi celý další den probíhá hlavou tok myšlenek snad o všem možném. Frank se mi zatím zdá jako introvertní, zřídkakdy mluvící jedinec, ale příčinnou může být moje nezastavující se huba. Konečně začínám chápat, co se nám nezdálo na supervizorce Lucce. Tato osoba žije na Zélandu už asi 6 let, má manžela z Čech a roční miminko a dá se říct, že až na pár výjimek postrádá jakékoli emoce. Občas se mi zdá, že je na mě milá, ale s určitostí to říct nemůžu, protože se to opravdu nedá poznat. Někdy řekne vtip, ale tváří se pořád stejně, takže mi to dojde až potom co řekne:" Byl to vtip."

        Po dvou týdnech se dostávám na 200 stromků za den a cítím se jako borec. Daří se mi dokonce spát, což je nádherná změna, občas si krátce pokecám s Lin a začínám si na malou vesničku zvykat. Zábavou se stává vaření. Po odjezdu mé drahé polovičky si mohu dopřát svoje "dobroty", které by jinak nikdo nežral a i pokrok v Deck Heroes mě naplňuje pýchou. O to víc mě překvapí, když za mnou jednou přijde Lucka a prohodí "seš pomalej". Říkám si, že je to asi nějaký vtip a makám dál. Sice je celkem zima a občas fouká takový vítr, že mi cvakají zuby zimou, ale zase je to perfektní změna oproti packhousu, kde jsem byl zavřený dvanáct hodin na noční směně. Hory v dálce vypadají nádherně a dokonce na vršky napadl sníh.

        Dnes musí Frank do Mastertonu, nedalekého městečka na pravidelnou prohlídku auta a tak se rozhoduji vyzkoušet své řidičské schopnosti. Připadám si za volantem jako správný chlapík, zapínám rádio, zkušeně vycouvám a precizní jízdou překvapuji všechny v práci. Asi po hodině navazování větviček přiběhne Lucka, sdělí mi, že má strašně práce a nic nestíhá a na závěr prohodí "seš pomalej". Nějak nevím, co si mám myslet, ale trochu nervózní se snažím zrychlit. Moje vidina, že tu bude fajn parta Čechů se nějak vytrácí, protože jsem se asi dobře nezařadil a navíc jedna dvojice odjíždí na Fiji a druhá na jižní ostrov pracovat na farmě s krávami. Už od prvního týdne zde vyvstává další problém, některým zaměstnancům přichází výplata o něco menší, než by měla být. Většinou se to vyřeší neustálým připomínáním, ale někdy ani to nepomůže.

        Pod tíhou záhadně odjíždějících lidí se semkávám s Frankem a stávají se z nás spojenci. Je to jediný člověk, s kterým si můžu postěžovat. Také mi sděluje, že se mu stává to samé co mě - totiž, že je "pomalej". Trávíme spolu jeden víkend výletem na Castle Point, místečko u moře s majákem, a další víkend vyrážíme na fotbálek na místní rugbyové hřiště, kde se k nám připojují tři Chilani a jeden Maor. Pomalu zjišťuji, že Frankovi maorští spolubydlící v sousedním baráčku nejsou tak úplně normální. Morrise je alkoholička a její nálada se mění v závislosti na něčem neurčitém, což se mi nepodařilo odhalit, takže občas je milá, občas si mluví pro sebe a nevnímá okolí a občas třeba celou noc uklízí v kuchyni s hudbou na plný koule. George chlastá taky první ligu a jeho komunikace se omezuje na "give me puff" (dej mi potáhnout), "like a negga" (nevim, jak to přeložit), "yea yea" (jo jo)  a pak blíže nespecifikovaný smích, který mě občas děsí. Další do party je Mike, podle vzhledu asi stočtyřicetiletý dědek, kterému nerozumím nikdy ani slovo. Začínám chápat, že řízení v opilosti se tak nějak v Martinborough neřeší, protože místní policista (je tu jen jeden) prý nemá čas hlásit a zapisovat každou událost řízení pod vlivem a tak radši dělá, že je vše ok.

        Odjíždí Lin, protože jí neposlali mzdu a já se ocitám úplně sám ve svém baráčku. Během týdne se u mě vystřídá asi pět backpackerů. Jeden neumí anglicky, takže jakákoli konverzace probíhá tak, že si zavolá kamaráda, který bydlí v autě. Další pár z Chile se asi hodinu ptá od kdy se pracuje, do kdy se pracuje, jak se pracuje, s čím se pracuje a proč se pracuje a po mém trpělivém vysvětlování si ohřívají vodu v mikrovlnce a dávají si čínskou polívku s tousťákem, což je zdejší specialita cizinců (nechápu, jak někdo může přežít na tousťáku celý rok). Každý z nich vydrží asi den nebo dva a následně zmizí.

        Připojuje se k nám skupina z druhé vinice. V ní je i Morrise a má opět jeden ze svých šťastných dnů. Mluví si pro sebe a stříhá, co se dá, což ve výsledku znamená, že ničí asi čtyři řady, na nichž nezůstávají téměř žádné větvičky. Lucka jí vyhazuje a prosí mě, jestli bych nemohl tyto čtyři řady opravit. Souhlasím a někde uvnitř mám pocit, že jsem třeba "pomalej", ale možná dělám práci aspoň kvalitně. Asi po třech hodinách za mnou Lucka přijde a prohodí svoje obligátní "seš pomalej", čímž moje nadšení rázem vyprchává.

        Frank mi oznamuje, že v Martinborough se bude konat každoroční Jazz festival a tak plánujem na sobotu navštívit některou z místních hospůdek, kde se akce bude konat. Nakonec se k nám má připojit i Lucka s Lenkou (Češka ze skupiny, co teď dělá s námi) a tak se opravdu těším. Vystrojím se jedinou košilí, co mám na Zélandu a s Frankem jdeme vyzvednout "holky". Následně zklamaně zjišťujeme, že je všude plno a tak vezmeme zavděk Minibarem, kde hrají Jazz sice z vinylu, ale zase si poslech můžeme užít na krásném dvorku se svíčkami. Po poradě si objednáme ochutnávku červených a bílých vín a i když nejsem znalec, tak si konečně užívám kulturní večer. Po ochutnávce se rozhodujeme, že koupíme chlast a vyrazíme k Lucce domů ještě se dorazit a když vidím v liquer shopu Beefeater, žvaním tak dlouho, až všichni souhlasí. Lucka si ještě koupí karton plzniček a nějaký ty zobky a můžem vyrazit. U Lucky doma se k nám připojuje její manžel Pavel. To je člověk, co nesmí chybět na žádné pořádné párty, protože funguje jako brzda, kdyby jste se náhodou bavili až moc. Kdykoli někdo řekne něco aspoň trochu zábavného nebo zajímavého, dokáže ho on zase srazit zpátky na zem nějakou historkou ze života. Jeden příklad za všechny: říkáme si, že po prunningu uděláme nějakou soutěž, například v golfu a kdo prohraje, koupí za trest pro všechny šáňo, načež Pavel prohlásí, že golf zkoušel a je zajímavý, že někdy jamku trefil a někdy ne ... Nicméně se v pohodě bavíme a Lucka najednou prohlásí, že musíme zrychlit nebo nás bude muset vyhodit. Zmateně na sebe s Frankem koukáme, co že se to jako děje. A z Lucky vypadává, že máme na výběr, buď skončit a dostat za uplynulý týden všechny peníze a nebo pokračovat a dostaneme jen to, co si odpracujeme. Jako bonus vychrlí "jste pomalý" a "každej mi dá sedm dolarů za pivka a křupky". Tak nějak nechápu, jak se může tak najednou zkazit fajn večer a tak s Frankem zhnuseně odcházíme, u mě doma dáváme ještě jedno pivko, nadáváme a pak jdeme spát.

        Následující den mi Frank oznamuje, že nervy má jen jedny a proto končí. Já skláním hlavu a pod tíhou okolností (nemám řidičák a potřebuju peníze) se rozhoduji pokračovat.

        Začíná se mi strašně stýskat po mojí Zlatonce a nepomáhá ani každodenní skype. Doufám, že po zkaženém předchozím večeru, mě aspoň trochu rozveselí popracovní raut, na oslavu blížícího se konce prunningu. Jídlo je prostě geniální. Po měsíci a půl už mě docházejí nápady, co vařit, takže se omezuji na trio špagety, rizoto a mražené bramborové placky s hermelínem. Tohle je ovšem úplně jiná úroveň. Náš druhý supervizor Rick ulovil srnce a tak si užívám domácí klobásy, špíz a burgery a zalívám to plzničkou. Co se týče zábavy, nějak mě i Franka míjí. Asi hodinu se všichni smějí hlášce "Zítra nepůjdu do práce, protože mám nemocného koně". Druhou hodinu se všichni baví podobně, akorát s tím rozdílem, že se vymění slovo kůň za jiné zvíře. Na závěr ještě promluví majitel vinice, že nám všem děkuje a že odvádíme perfektní práci. Slovo práce se mi v hlavě překlápí v "seš pomalej". Po "skvělém" večeru - opět - si Maoři narvou kapsy zbývajícími pivky a odjíždí se domů. Loučím se s Frankem, protože následující den odjíždí makat do 1000 km vzdáleného Queenstownu a jdu spát.

        Čas se vleče. 21. září, kdy se mi má vrátit moje láska, jakoby neměl nikdy nastat. V Deck Heroes jsem ovšem borec (dostávám se na 7. místo v žebříčku ze 7000 hráčů). Prunning mě nebaví čím dál víc a to už jsem se zlepšil na 300 stromků za den. Do práce jezdím s Lenkou, což je sice fajn, že si můžeme pokecat, ale ona je workoholik a dělá od 7 ráno do 6 večer a s takovou porcí mi začíná odumírat ruka. Přes křeče nemůžu spát, takže si dávám pár dní volna. Samota v baráčku je tak ještě horší. S vypětím všech sil se dožívám dne, kdy má přijet Lucie. Ani po úporném shánění osoby, která by se mnou zajela na letiště, abych mou lásku vyzvedl se mi to nedaří. Pod tíhou okolností a v totálním zoufalství se rozhoduji oslovit Morrise. Ta souhlasí a já doufám, že budu mít štěstí a trefím její den "normál". S dostatečnou rezervou tří hodin vyrážíme do Wellingtonu. Morrise si s sebou ještě bere kamaráda Kayla, který hned na úvod vybalí dvě lahve vína a tím začíná kolotoč událostí. Asi v polovině cesty nám chcípá auto (prasklé chlazení) a z motoru se valí hustá bílá mlha. Odstavujeme auto u krajnice a Morrise volá Lucce (supervizorce), aby pro nás přijela. Já bych moc rád dal zprávu Lucii (přítelkyni), ale ani dva moje mobily nefungují a ani mobil Morrise a Kayla se nedají použít. V nervu stojím u silnice a vyhlížím záchranné vozidlo. Po příjezdu se mi podaří přesvědčit Lucku, abychom s jejím autem dojeli do Wellingtonu, ale ta odmítá řídit, protože je příliš unavená z práce a tak se volantu chopí Morrise, která ale mezitím stačila vypít neurčité množství vína.

Konečně se shledávám se svou nejmilejší a po koupení dalších dvou lahví vína, Kayle stále nemá dost, vyrážíme zpět. Morrise evidentně chytá nějakou čtvrtou náladu, o které ani nemám tušení, protože málem proráží závoru u výjezdu z letiště, poté hraje soutěž s Kaylem v zadržování dechu v tunelu, občas si děsivě výskne a všude jezdí tak o 40 km rychleji, což nás klidem rozhodně nenaplňuje. Když projíždíme serpentinami na vrcholku kopce a Kayle po čtyřech lahvích vymýšlí jednu kravinu za druhou, jímá nás už opravdová hrůza, Lucie sedí v křeči a Lucka už radši ani moc nevnímá. Začínám si říkat, jestli to všechno byl dobrý nápad. Když vidíme světla z Martinborough, všem se nám uleví.

Konečně spolu!!! Objímám Zlatonku, povídáme si asi do 5 do rána a pak spokojeně usínáme s myšlenkou na lepší budoucnost. Tentokrát už ale opravdu, slibuju.

P.S.: Jestli jsem moc pesimistickej tak jste to neměli číst :D.

P.P.S.: Mamka chtěla nějaký fotky lidí, tak je přikládám i s pár fotkami z Martinborough ;).

Firma Budget vyrábí opravdu vše a moc jsme si jí oblíbili.

Moje oblíbená makrelka a tousťákové oddělení.

Autor: Ajax