Nástrahy Zélandu

        Uffff, naše první pracovní fáze je za námi! V Crasbornu jsem si odpracovala cca 750 hodin za celé 3 měsíce, Martin o něco méně. Z toho jsem si dala volno jen 5 dní, Martin asi 25 dní. No věřim, že to pro něj nebylo lehký. Ze začátku ho skolila angína, měl horečku a pořád teplotu, tak jsme usoudili, že bude lepší navštívit doktora. Ten mu zběžně koukl do krku, předepsal Penicilin a doporučil mu, že když se to nezlepší, může to prokládat i Ibalginem. Celková služba s navíc skvělou radou ho stála 120 dolarů (2000 Kč)

        Potom co se doléčil, to na něho dolehlo za pár dní znovu. Byl to neustálej koloběh, kdy se ozývala bolest v krku, hlavy atd., plus měl problém s prsty, napuchlý a plný hnisu, z boxingu.

Nebyl jedinej, kdo měl prsty zničený. Někteří, a to ať už jabka třídili, balili nebo dávali do krabice, měli taky napuchlý prsty, až jsem se u pár jedinců divila, jak můžou být vůbec schopní práce. Mě se začaly prsty naopak drolit, bolely mě záda a jednou mi bylo tak na omdlení, že jsem radši opustila pracovní prostor a pádila domu.

        I když balení jablek je hrozně monotónní práce, mě to stejně bavilo.  Schválně jsem si vybírala nejrychlejší pásy, myslím, a nechci se teda extra chlubit, že jsem byla dost rychlá a asi mi to i to třídění a balení šlo, protože mě jednoho dne zvolili jako Quality Control. Změnili mi vestu na růžovou aka Pink Lady a chodila jsem od jednoho pásu ke druhému, kontrolovala kvalitu jablek (zda tam kolegové nenechali moc otlučenin, děr nebo prostě poškozené jablka) a vtloukávala jsem jim do hlavy Check your fruit, check your fruit. Tato pozice mi vydržela dva dny, pak mě z ní zprostili, protože supervizoři viděli, jak jsem z toho nešťastná. Práce mě nebavila, protože čas ubíhal hrozně pomalu, stále jsem opakovala ty stejný věty dokola a nemohla jsem ani pomoct při balení, když bylo potřeba. 

        Představte si, stojím u pásu, Ital Paulo s obličejíčkem něžné dívenky kontroluje jabka o sto šest, otáčí je ze strany na stranu, pás jede jak blázen a jabka skoro padaj na zem. Já jako správná kjúsí (QC) si musím stoupnout k jeho krabici s kartony na konci pásu a čekovat, jestli tam nedává nějaký obouchaný jabka a pokud jo, hned mu to říct a ukázat.

No, ta práce prostě nebyla moc pro mě, tak jsem se s radostí vrátila k práci packera.

               

čištění jablek

úklid před organickými jablky

               

běžná směna s Ronjou

supervizor Neil a Kevin

               

Ronja a Andres

s naším milovaným Gregorem

        Místo mě na tu pozici zvolili jednu kiwačku, s kterou jsem měla později menší potyčku. Chtěla jsem jí jen pomoct s jejím pásem (kde teda mimochodem ani neměla co dělat, jelikož to nebylo v její kompetenci), protože boxeři kartony s jabkama nestíhali dávat do krabic. Rozhodla jsem se zakročit a kartony dát co nejvíce na sebe, abych jim tím ulehčila práci. Pink Lady se rozčílila a začala mě mlátit do rukou a řvala Fuck off, Fuck off a několik dalších sprostých slovíček, kterým jsem ani nerozuměla. Na to jsem jí řekla, že jsem jen chtěla pomoct a aby se uklidnila, ale ona furt ječela jak šílená. Lidi kolem jen čuměli, nikdo nic na mou obranu neřekl. Trochu se mě to dotklo a navíc jsem byla nesmírně unavená, a tak to po skončení šichty na mě dolehlo a maličko jsem si zabulila. Tím jsem získala pozornost kiwáků ze stacking line a ti mě ujišťovali, že tu situaci vyřeší.  Druhý den si mě zavolali do HR kanclu a vyptávali se, co se přesně stalo. Mě jen přišlo nefér, že když Martin kdysi odstrčil tu malou Maorku, hrozili mu téměř vyhoštěním ze země, a tady Paní Růžovka mě může mlátit, nadávat a nikdo ani necekne. Dopadlo to alespoň tak, že se mi přišla omluvit. Hm, odpověděla jsem, na víc jsem se nezmohla…

        Tím jsem dosáhla toho, že mě v baličce místní holky začali nenávidět. S jednou tlustou kiwačkou jménem Sweetie jsem už taky prohodila před dvěma měsíci pár slov, řekla mi: If you look at me like that next time, i will punch you to the face. (takže něco jako: Jestli se na mě ještě příště takhle podíváš, rozbiju ti hubu.)

        Jinak bych ale řekla, že jsme v baličce s Martinem byli dost oblíbení a to hlavně ze strany vedení.

        Bohužel v ten den, co jsem se zapletla s Pink Lady, Martin byl doma, co myslíte? nemocnej, takže se mě nemohl ani zastat.  Byl doma už pěkně v depce, zkoukl snad všechny seriály, začal hrát dokonce Wofko a pak to došlo i do stádia, kdy ho nebavilo vůbec nic, a na chvíli zauvažoval, že by se vrátil do Čech. No ležet v Čechách může taky a vyšlo by ho to o dost levněji.

        Blížil se skoro konec pracovní horečky v Crasbornu, tři týdny do konce. V tu dobu jsme plánovali českou večeři s pár kamarády u nás v baráčku a zároveň rozloučení s Gregorem, který frčel zpět na Slovinsko.  Přišla ale nenadálá změna.

        Panda nám v tu dobu zvýšila nájem, že prý budeme mít navíc pani na uklízení kuchyně a koupelny, juchů. To se stalo, ale jen na jeden týden.  Jednoho dne jsem si dala volno, s tím, že si fakt odpočinu (Martin byl dokonce v práci).  Přijdu do kuchyně a vidím zase ten nechutnej bordel, tak se Pandy ptám, kdy zase přijde Cleaning lady? Říká, že na ní nemá peníze, takže bohužel, a podívá se na mě nenávistným pohledem. Po vaření jdu umejt talíře, bohužel, asi né podle její představy. Přiběhne, takhle se u nás na Zélandu myje nádobí, říká a ukazuje mi, jak umí napustit dřez vodou. Jdu do pokoje, že si konečně oddychnu a Panda najednou div nevyrazí dveře,celá  uřícená, jak kdyby běhala kolem baráku a říká, že topení teda už používat nebudem, tady máme elektrický prostěradlo a máme si koupit merino hadry, který nás v tom chladnym pokoji zahřejou. Na topení totiž nemá peníze, žádná párty s kamarády nebude, už nás má plný kecky, a v neděli se prostě stěhujem. Hodila po mě peníze za nájem, co jsem jí dávala před pár hodinami, se slovy ať si s nima klidně vytřem zadek a táhnem..

        Tak takhle jsem si relax den nepředstavovala. Ještě přidám pár vět o Pandě, než její kapitolu uzavřu. Jednou přišla s tím, že si chce pořídit štěně s papírama. Že už má pro něj vše připravené, dokonce i ohrádku! Bohužel pro ni, bohudík pro psa, tu mají trochu striktnější proces koupě psa s papíry, takže jí prověřili a žádost o psa zamítli.

        Za pár týdnů později přišla s tím, že si chce adoptovat dítě. Že už ho chce hodně dlouho a poprosila nás, jestli jí podepíšeme pár formulářů o tom, že je schopná a není vůbec labilní. Dodala, že už má ohrádku i pro dítě a že chce určitě nějaké malé, protože nemá ráda teenagery. Ta ohrádka pro ni asi hodně znamenala… Každopádně nevíme, jak to dopadlo. Jen víme, že už jednoho syna má a ten žije v Austrálii, asi má důvod.

        No nic, našli jsme si celkem rychle nové ubytování přes jednoho Filipínce z baličky. Domeček byl moc pěknej, útulnej a hlavně tam bylo teplíčko. V ten den, co jsme se přestěhovali, jsme rovnou pořádali tu plánovanou večeři s lidmi z práce. Musím Martina pochválit, povedl se mu výtečnej guláš. Všem moc chutnalo a chtěli po nás recept.  K tomu jsme si dali Plzničky a popili jsme, někteří i více než udrželi v žaludku..

               

nový baráček

zahrádka s jezírkem, pomerančovníky a citronovníky

               

nový pokojíček

obývák

        Jelikož byl teda Martin poslední měsíc často nemocný, v baličce jsem si vytvořila takovou svou menší komunitu, Němce Ronju a Kevina, Chilana Andrese,  Neila a Dhoy z Filipín. Nastal poslední týden v baličce (končily naše noční směny) a lidi začali být více uvolněnější a veselejší. Chlapi začali víc flirtovat a balit holky (To se mě netýkalo samozřejmě :D) a tak byla aspoň zábava. Poslední den jsme měli párty, která byla v domečku uprostřed vinice nedaleko Hastings. Pro sebe jsme měli pouze garáž a zahradu, kde jsme začali pěkně klepat zimu po setmění, ale každopádně jsme si to moc užili, zatancovali a zase pořádně popili. Někdo nám tam sice ukradl 3 flašky vína, ale čert to vem. Jednu už nám ukradli i u nás v baráku, tak je to tu asi normální.

               

naše grupa 

supervizorka Dhoy a Ronja

               

kamarád Neil

filipínští supervizoři

               

                společnice večírku němka Becky

ňuňáci

        Práce skončila a tak jsem se rozhodla si udělat radost a pořídila si novej mobil a nějaké ty hadříky. Martin bohužel smutně koukal.

        A co dál? Pár dní odpočinku (teda spíš pro mne, Martin byl odpočinutej až až :D) a pak konečně odjezd do plánovaného městečka Palmerston North. Připravit a sbalit všechny věci nám zabralo asi 4 hodiny. Když už jsme se vykodrcali z Hastings, asi 80 km za tímto „úžasným“ městem nám začalo něco klepat v motoru a netáhlo to. Zastavili jsme a poptali se na radu Odislavovýho táty na fbéčku. No, po delším uvažování co s tím, jsme se rozhodli dostat do nejbližší vesnice, což bylo asi 20 km. Bohužel první menší kopeček už náš Nisan Serena nezvládl, div se nám nerozložil na silnici, jak v tom motoru prasklo. To už byla tma a my stáli jedním kolem v provozu, tak jsme se rozhodli volat odtahovku. Jelikož jsme si tuhle službu nezaplatili k pojištění auta, museli jsme si zařídit členství v AA. Strávila jsem na telefonu asi půl hodiny s paní, která se mě ptala na vše možné, snad i na číslo podprsenky. Po hodině přijela odtahovka a pán řidič nám rovnou oznámil, že to nevypadá vůbec dobře a asi si budem muset koupit nový auto. Odvezl nás do nejbližšího kempu s tím, že pro nás druhý den ráno přijede a doveze do servisu. Pořád jsme ještě doufali, že autíčko bude v pořádku a důvod jeho nepojízdnosti tkví v uvolnění šroubu v motoru. To se ale bohužel nestalo a automechanici nám sdělili, že je něco s ložiskem a hlavou motoru. No možná jsme tomu moc nerozuměli, ale co jsme pochopili správně bylo, že výměna motoru by stála stejně jako koupě nového auta, takže se s tím nedalo nic dělat.

        Servisák nás odvezl do našeho oblíbeného kempu ve Waipawě, kde jsme už bydleli, jak jsme pracovali na dýních. No co vám budem povídat, cejtili jsme se pod psa. Neměli jsme ani špetku energie ani přebytek peněz na účtu. Vysvobodil nás Paddy, majitel kempu a zároveň kutil, mechanik, opravář a vzal si nás pod ochranná křídla. Začal s námi hledat nový campervan na netu, zavezl nás do Hastings na prohlídku dvou aut. Druhé auto se nám velmi zalíbilo, Toyota Estima z roku 94 od Malajsijského páru, a stálo jen 2400 dolarů. No nebrečeli jsme po ztrátě starého auta dlouho a už jsme si to nazpátek drandili s novou kárkou. Paddy nám jí předtím samozřejmě zkontroloval a odsouhlasil.

        Museli jsme akorát udělat několik změn: vyhodit zadní sedadla, přemístit postel, lišty na závěsy a pavučinu na odkládání věcí ze starýho auta do novýho. To zvládl vše Martin, tak bych ho chtěla podruhé pochválit, šikovný to chlapec je! Paddy nám namontoval rádio ze starého auta do nového a další dva chlápci, kteří tu déle pobývají v kempu, nám pomohli sestavit skříňku na kuchyň za postel.

               

starý Nisan Serena

nová Toyota Estima

               

přestavování autíčka

Meggie

       

        Ve Waipavě jsme už celý týden, poslední dny tu začal otravovat pořádný vichr, houkají tu i sirény na poplach. Pár stromů popadalo, ale nic závažného.

        Dnes vyrážíme vstříc novému hledání práce, doufám, že autíčko nám pojede o něco déle než předchozí. To jsme nechali v kempu, Paddy ho prodá na zdejším obchodním portálu Trademe a vysnaží se z něho vytřískat co nejvíce dolárků, aby si z toho zaplatil naše ubytování a celou tu snahu a námahu kolem našeho auta :D. Tímto mu chceme moc poděkovat, a i jeho manželce, která nás jeden večer pozvala domu, posedět u krbu a dala nám vajíčka a špenát.  Taky jsme se skamarádili s jejich pejsky, Meggie nám moc připomíná Flopíka! J